Výukové materiály ZŠ Kaplice, Školní 226

Výchova k občanství - 9. ročník - Stát a právo

Vznik, typy
a znaky státu
Státní moc,
demokracie, volby
Lidská
práva
Právo
v každodenním životě
Protispolečenské jednání
a justice
Zdroje
informací

Právo v každodenním životě, právní vědomí, právní vztahy

Obsah


Základní pojmy

  • Právo je uspořádaný souhrn právních norem a právních vztahů, podle nichž se řídí život společnosti.
  • Právo se vyvíjelo od nepsaných obyčejů až po současnou formu právních předpisů.
  • Právo je závazné pro společnost a vynutitelné státní mocí.

Funkce práva

  • Udržování sociálního pořádku a prevence sporů ve společnosti
  • Vymezení práv a povinností osob v sociálních vztazích
  • Legitimizace výkonu veřejných funkcí
  • Nástroj řešení konfliktů
  • Zajišťování přenosu kulturních způsobů chování
  • Trestání nežádoucího jednání

Právní vědomí

  • Platí zde výrok: „Právo je minimum morálky.“
  • Zásady při zajišťování zákonnosti (znalost právního řádu a potřeba ho dodržovat)
  • Neznalost zákona neomlouvá
  • Před zákonem jsou si všichni rovni

Znaky práva

  • Obecná závaznost
  • Státem stanovená forma
  • Možnost státního donucení

Prameny práva

  • Jde o zdroje, ze kterých právo čerpáme
  • Jsou to formy, ve kterých je objektivní právo obsaženo
    • Zákony a další normativní právní akty – právo psané
    • Právní obyčeje a zvyklosti – právo nepsané
    • Soudní precedenty
    • Mezinárodní smlouvy

Právní norma

  • Jde o závazné obecné pravidlo chování, které je vyjádřeno zvláštní státem uznanou formou a jehož zachování je státní mocí vynutitelné.
  • Každá právní norma je logicky strukturována, tvoří ji
    • hypotéza - stanoví podmínky, za nichž se má realizovat pravidlo chování
    • dispozice - vlastni pravidlo chování, stanoví, komu a jaká oprávnění a povin-nosti vznikají
    • sankce - následky nezachování normy

Právní síla

  • určuje postavení daného předpisu v právním řadu. Je odvozována od toho, který státní organ předpis vydal

Zákony

  • Jsou základním druhem normativních právních aktů.
  • Pomoci zákonů lze stanovit pravidla chování závazná pro jakékoliv subjekty.
  • Vydávání zákonů je výrazem svrchovanosti a nezávislosti státní moci. Při jejich tvorbě státní moc není vázána žádnými jinými prameny práva ani jakoukoli mocí uvnitř či vně hranic státu (státní suverenita). České zákony se uveřejňují ve Sbírce zákonů České republiky
  • Od běžných zákonů se odlišují zákony ústavní, a to jednak formou, jednak vyšším stupněm právní síly.
  • Soubory systematicky uspořádaných norem celého odvětví práva se nazývají zákoníky (kodexy), např. Občanský zákoník, Obchodní zákoník, Zákoník práce.
  • Změny a úpravy zákona jsou prováděny prostřednictvím tzv. novel, tedy novým zněním zákona. Novelizovaný zákon má přednost před zákonem původním.

Právní řád

  • Zahrnuje všechny právní normy ve státě.
  • Prameny práva v ČR jsou zásadně normativní právní akty. Přímou závaznost mají též mezinárodní smlouvy (ratifikované a vyhlášené).
  • V ČR mají pravomoc vydávat normativní právní akty tyto orgány:
    • Parlament - ústavní a běžné zákony, popř. zákonná opatření Senátu
    • výkonné státní orgány - vláda (nařízení vlády), ministerstva a jiné správní orgány (vyhlášky, opatření)
    • orgány územní samosprávy - vyhlášky
  • Aby mohl normativní právní akt vstoupit v platnost, musí být stanoveným způsobem ve¬řejně vyhlášen.
  • Normativní právní akty (kromě vyhlášek obcí) se v ČR zveřejňují ve Sbírce zákonů, jediném oficiálním seznamu těchto předpisů.
  • Odkazuje-li se na některou právní normu, uvádí se její číslo lomené ročníkem (např. zákon č. 128/2000 Sb., o obcích).

Dělení práva

  • právo soukromé a veřejné, tzn. jaký zájem chrání.
    • soukromé: rovné postavení subjektů právního vztahu (pracovní právo, občanské právo…)
    • veřejné: právní vztah jednotlivce s mocenskými orgány. Nebo mezi mocenskými orgány navzájem (trestní právo…)
  • právo hmotné a procesní
    • hmotné: obsahuje vlastní pravidla chování účastníka právního vztahu
    • procesní: upravuje způsob, jakým je možno si právo odpovídajícím způsobem vynutit. Nastupuje až po tom, co právo hmotné není dodrženo.
  • právo objektivní a subjektivní
    • objektivní: soubor právních norem, tedy právní řád určitého státu v konkrétní době. Objektivní právo je tedy systémově uspořádaný právní řád. V tomto smyslu tedy právo určuje, která specifická právní norma bude použita pro daný specifický případ.
    • subjektivní: oprávnění subjektu chovat se určitým způsobem, jedná se tedy již o konkrétní podobu objektivního práva. K tomu, aby byl subjekt oprávněn chovat se určitým způsobem, musí nastat určitá situace nebo skutečnost předvídaná objektivním právem. (Např. Objektivní právo stanoví, že alkoholické nápoje může požívat pouze osoba zletilá, tedy starší 18 let. Subjektivní právo chovat se určitým způsobem, tedy alkoholický nápoj požít, získává osoba dnem následujícím po dni, kdy dovršila věk osmnácti let.)
    • právo vnitrostátní a mezinárodní

Systém práva

  • Všechny právní předpisy jsou součástí právního řádu a také systému práva. V současné době se české právo třídí na:
    • ústavní, jehož obsahem jsou normy o uspořádání státu, o nejvyšších orgánech státní moci a správy, o základních lidských právech a svobodách
    • správní, obsahuje normy týkající se organizace státního aparátu
    • finanční, upravuje oblast daní, poplatků apod.
    • občanské zahrnuje např. rodinné právo, vlastnické právo a další
    • obchodní, obsahuje normy, které upravují majetkové vztahy v podnikatelské sféře a právní postavení obchodních společností
    • pracovní, upravuje veškeré vztahy, které souvisí s výkonem práce
    • trestní (hmotné), vymezuje jednání, které je třeba považovat za trestný čin, a tresty za ně ukládané
    • trestní (procesní), určuje postup orgánů činných v trestním řízení

Občanské právo

  • souhrn soukromoprávních ustanovení upravujících osobní stav, právní postavení a vzájemná práva a povinnosti fyzických a právnických osob.
  • upravuje vzájemné vztahy mezi občany navzájem, fyzickými a právnickými osobami a mezi nimi a státem.
  • souhrn právních norem, které přísluší pouze občanům daného státu, tím se odlišují od lidských práv, která demokratické státy zaručují všem obyvatelům, tedy i cizincům. (Příkladem občanského práva, které cizincům nepřísluší je volební právo.)

Základní zásady občanského práva

  • právo na ochranu života, zdraví, svobody, cti, důstojnosti a soukromí
  • ochrana rodiny, rodičovství a manželství
  • ochrana vlastnického práva
  • péče o plnění uzavřených smluv
  • nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo závislost svého postavení utrpět neodůvodnitelnou újmu
  • daný slib zavazuje
  • nikomu nelze odepřít, co mu po právu náleží

Prameny občanského práva

  • Ústava ČR a Listina základních práv a svobod
  • Občanský zákoník
  • další zákony

Členění občanského práva

  • Občanský zákoník upravuje v jednotlivých částech zejména:
    • vlastnická (věcná) práva - vztahy k věcem, zejména právo vlastnické, právo držby a věcná práva k věcem cizím
    • dědická práva (dědění) - způsob přechodu práv a povinností zemřelé osoby na jejího právního nástupce, dědice
    • závazková práva - vzájemná práva a povinnosti mezi účastníky občanskopráv¬ních vztahů, především v jednotlivých typech občanskoprávních smluv (kupní smlouva, smlouva o dílo, pojistná smlouva a další.)
    • rodinná práva – vztahy v rodině

Vlastnické právo

  • Zaručuje vlastníkovi oprávnění předmět svého vlast¬nictví držet, užívat a nakládat s ním (prodat, darovat, zničit).
  • Požívá nejvyšší ústavní ochrany. Zbavit někoho jeho vlastnictví neboli vyvlastnit je možné jen za výjimečných okolností (ve veřejném zájmu a na základě zákona), vlastníkovi je přitom poskytnuta náhrada.
  • Vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje (např. neprávem zadržuje jeho vlastnictví). Zároveň však sám musí respektovat vlastnictví jiného.
  • Vlastnictví věci lze nabýt především kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, event. rozhodnutím státního orgánu (např. v případě exekuce).
  • Kdo najde ztracenou věc, je povinen ji odevzdat vlastníkovi nebo státnímu orgánu (obecnímu úřadu). Nepřihlásí-li se o nález vlastník do jednoho roku, připadá nález státu. Nálezce má právo na nálezné ve výši 10 % ceny nálezu.
  • Pokud vlastní věc více lidí, jedná se o podílové spoluvlastnictví, v němž se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech, které vyplývají ze spolu¬vlastnictví věci. O hospodaření se společnou věcí rozhoduje většina.
  • Odlišným případem je vlastnický vztah vyplývající z manželství. Majetek, který nabyli manželé, je jejich společným jměním. Obvyklou správu majetku může vykonávat každý z manželů, v závažných úkonech je však třeba souhla¬su obou manželů (např. prodej bytu). Při majetkovém vypořádání po rozvodu se vychází z toho, že podíly obou manželů jsou stejné.

Dědické právo

  • Dědické právo řeší přechod majetku zemřelé osoby (zůstavitele) na pozůstalé osoby (dědice).
  • Dědí se dvěma způsoby: ze závěti (prvotní dokument pro dědické nástupnictví) a ze zákona (pokud neexistuje závěť, nastupují dědici daní zákonem).
  • Závěť může člověk napsat vlastní rukou (a vlastnoručně podepsat), nebo zří¬dit za účasti svědků či ve formě notářského zápisu. Závětí se ustanoví dědici, případně jejich podíly, věci a práva, která jim mají připadnout. Nezletilí po¬tomci musí zdědit alespoň tolik, kolik jim přiznává zákon, zletilí potomci aspoň polovinu dědického podílu ze zákona. Závěť se ruší pozdější platnou závětí, odvoláním závěti nebo zničením listiny, na níž byla napsána.
  • Potomka je možné za určitých okolností vydědit: neposkytl-li zůstaviteli po¬třebnou pomoc v nemoci nebo ve stáří, neprojevuje-li o zůstavitele opravdový zájem, byl-li odsouzen pro úmyslný trestný čin k odnětí svobody nejméně na 1 rok, vede-li trvale nezřízený život.
  • Pokud se dědic dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli či jeho ro¬dině anebo zavrženíhodného jednání proti projevu jeho poslední vůle, nedědí.

Závazkové právo a smlouvy

  • Závazkové právo souvisí s právními úkony, zejména se smlouvami. Z platného závazku je dlužník povinen něco dát, konat něčeho se zdržet nebo něco trpět a věřitel je oprávněn to od něho požadovat.
  • Právní úkon je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.
  • Jedním ze základních pravidel je odpovědnost za vady. Ten, kdo přenechá jinému věc za úplatu, odpovídá za to, že věc je nezávadná a lze ji použít podle ujednání ve smlouvě. Jestliže vadu nelze odstranit, je možné zrušit smlouvu.
  • Závazky zanikají včasným a řádným splněním, příp. dohodou.

Smlouvy - nejčastější typy smluv

  • kupní smlouva - prodávajícímu vznikne povinnost odevzdat kupujícímu předmět koupě, kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu (např. prodej v obchodech, koupě bytu apod.).
  • Prodávající má odpovědnost za vady prodané věci. Při prodeji zboží v obchodě odpovídá nejen za vady, které má zboží při převzetí kupujícím, ale i za takové vady, které se projeví později v záruční době.
  • Uplatnění odpovědnosti za vady se nazývá reklamace. Je-li zboží vadné, kupující je oprávněn uplatnit v záruční době reklamační nárok v prodejně, kde zboží koupil. Uplynutím záruční doby reklamační nárok zaniká.
  • smlouva o dílo - ten, komu bylo dílo (tj. výsledek určité činnosti, který je hmotně zachytitelný) zadáno (zhotovitel), se zavazuje objednateli, že dílo za sjednanou cenu provede. Smlouvy o dílo se uzavírají nejen o zhotovování věcí, ale také o opravářských pracích a úpravách věcí.
  • Zhotovitel je povinen vydat objednateli písemné potvrzení o převzetí objednávky v případě, že neprovede dílo na počkání.
  • pojistná smlouva - pojistitel se zavazuje poskytnout ve sjednaném rozsahu plně¬ní, nastane-li stanovená nahodilá událost (pojistná událost, např. dopravní nehoda, zranění), pojištěnec je povinen platit pojistné.
  • Pojištění je právní vztah mezi pojišťovnou (pojistitelem) a pojištěnou osobou (pojištěncem), uzavřený většinou za účelem omezení nebo vyloučení nebezpečí škody hrozící pojištěné osobě.
  • Pojistit lze majetek (pro případ jeho poškození, ztráty, odcizení apod.), fyzickou osobu (pro případ zranění, smrti apod.), odpovědnost za škodu (na životě, zdraví nebo majetku).
  • Rozlišují se pojištění smluvní (dobrovolná) a zákonná (povinná).
  • Jestliže nastane pojistná událost, pojišťovna je povinna splnit pojištěnci ve sjednaném rozsahu určitou povinnost (např. zaplatit náhradu škody). Pojištěnec musí platit pojišťovně pojistné.
  • Zákonné pojištění chrání zájmy poškozených osob, které musí být odškodněny bez ohledu na to, zda mají odpovědné osoby na úhradu způsobených škod dostatečně velký majetek.
  • Důležitými druhy zákonného pojištění jsou:
    • všeobecné zdravotní pojištění – pojišťovny se zavazují uhradit zdravotní péči poskytovanou pojištěnci
    • nemocenské pojištění – z důvodů uvedených v zákoně (nemoc, mateřství, ošetřování členů rodiny) dostávají osoby stanovené peněžní dávky
    • důchodové pojištění – hradí se důchody v případě staří, úmrtí živitele a trvalé ztráty nebo omezení schopnosti pracovat.
  • Stát poskytuje sociální podporu občanům, kteří jsou sociálně potřební (ocitli se z nějakého důvodu v hmotné nouzi).
    • V závislosti na výši příjmů občanů se poskytují přídavky na děti, sociální příplatky, příspěvky na bydlení a příspěvky na dopravu.
  • Další druhy smluv: darovací smlouva, smlouva o půjčce, nájemní smlouva, smlouva o úschově, smlouva o ubytování, smlouva o přepravě osob a nákladů, cestovní smlouva a další.

Rodinné právo

  • Rodinné právo upravuje vznik a zánik manželství, vztahy mezi manželi, rodiči a dětmi a právní vztahy při náhradní péči o děti.
    • Rodinu tvoří muž a žena, kteří jsou spojeni platným manželstvím, a jejich děti. Členové rodiny obvykle žijí ve společné domácnosti. Jsou povinni vzájemně si pomáhat.
    • Rodina je nejstarší lidskou instituci vůbec, po staletí plní potřebu lidí ochránit potomky, učit je a vychovávat a zajistit co nejpříznivější podmínky pro jejich všestranný vývoj.
    • Rodinné právo se týká jen rodiny tvořené společenstvím ženy, muže a dětí. Taková forma rodinného soužití je základní so¬ciální společenskou jednotkou.
    • Rodina v širším smyslu zahrnuje další příbuzné (např. prarodiče dětí, sourozence rodičů a jejich rodiny. Tyto vztahy však nemají v rodinném právu prakticky význam.

Manželství

  • Manželství je trvalé společenství muže a ženy založené zákonem stanove¬ným způsobem. Hlavním účelem manželství je založení rodiny a řádná výchova dětí.
  • Manželství se uzavírá svobodným souhlasným prohlášením muže a ženy. Toto prohlášení se musí učinit veřejně před oprávněnou osobou v přítomnosti dvou svědků. Každé uzavřené manželství se zapisuje do matriky.
  • Vznik manželství:
    • občanský sňatek - prohlášením před zástupcem státního orgánu (starostou či primátorem nebo pověřeným členem zastupitelstva obce/města)
    • nebo církevní sňatek - před zástupcem státem registrované církve.

Podmínky uzavření manželství

  • snoubenci si vyberou, zda budou užívat společné příjmení jednoho z nich, svá dosavadní příjmení či příjmení obě; určí, které bude příjmením jejich dětí
  • musí předem poznat své charakterové vlastnosti a svůj zdravotní stav a prohlásit, že jim nejsou známy okolnosti vylučující manželství (např. existence jiného manželského svazku jednoho z nich nebo přímý příbuzenský vztah mezi nimi)
  • musí být starší 18 let, aby byla zaručena jejich fyzická i morální vyspělost; výjimečně může soud povolit uzavření manželství i nezletilé osobě starší než 16 let
  • Muž a žena mají v manželství stejná práva a stejné povinnosti, které Zákon o rodině specifikuje. Jsou povinni žit spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svoji důstojnost, pomáhat si, společně pečovat o děti a vytvářet zdravé rodinné prostředí. Společně rozhodují o záležitostech rodiny a podle svých schopností, možností a majetkové situace se starají o uspokojování potřeb rodiny.
  • Pokud spolu muž a žena žijí ve společné domácnosti, avšak bez uzavřeného manželství, označují se druh - družka. Jejich vztah není právně upraven, což může být problematické např. v případě úmrtí jednoho z nich a otázkách dědictví.

Zánik manželství

  • Manželství zaniká smrtí jednoho z manželů, případně prohlášením manžela za mrtvého
  • Jedinou cestou, jak zrušit manželství za života manželů, je rozvod.
    • Rozvést manželství může pouze soud, pokud je tak hluboce a trvale rozvráceno, že nelze očekávat obnovení manželského soužití.
    • Při rozvodu soud přihlíží zvlášť k zájmům nezletilých dětí.
    • Je třeba stanovit, kterému rodiči bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z nich přispívat na jeho výživu.
    • Dohodnou-li se sami rodiče, soud musí jejich dohodu schválit.

Práva a povinnosti účastníků rodinněprávních vztahů

  • Zákon o rodině stanoví práva a povinnosti rodičů a jejich dětí.
    • Členové rodiny mají především vyživovací povinnost, která spočívá v poskytování finančních a jiných prostředků tomu, kdo se sám není schopen o svou výživu postarat.
    • Jde především o vyživovací povinnost rodičů vůči dětem, dokud se neživí samy (tedy i k dětem zletilým, ale např. nezaměstnaným).
    • Děti mají vyživovací povinnost vůči rodičům, pokud ji nedokáže zabezpečit manžel rodiče.
    • Vyživovací povinnost existuje i mezi manželi navzájem. Pokud osoba tuto svou povinnost neplní, může ji nařídit soud.
  • Rodičovská zodpovědnost dále zahrnuje:
    • péči o zdraví, tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj nezletilého dítěte
    • zastupování nezletilého dítěte v právních úkonech
    • řádnou správu jeho jmění
  • Narozením dítěte vzniká jeho příbuzenský vztah k rodičům, kteří mají rozhodu¬jící úlohu v jeho výchově. Jsou povinni chránit zájmy dítěte, řídit jeho jednáni a dohlížet nad ním. Mají právo užít přiměřených výchovných prostředků, ale tak, aby neohrozili jeho zdraví či důstojnost.
  • Pokud rodiče neplní své povinnosti a řádná výchova dítěte je ohrožena, může orgán sociálně-právní ochrany dětí či soud učinit opatření, aby stav napravil:
    • napomene dítě, jeho rodiče a osoby, které řádnou výchovu narušují
    • stanoví nad dítětem dohled a uloží dítěti omezení (např. zakáže návštěvu nevhodných podniků a zábav)
    • svěří dítě do výchovy jiné osoby (přednostně příbuznému, např. prarodičům)
  • Náhradní péče o dítě
    • Opatrovnictví je vymezeno soudem v případě střetu zájmů rodičů a dětí, souro-zenců, ohrožení majetkových zájmů dítěte nebo z jiných důvodů. Opatrovník má práva a povinnosti pouze v záležitostech, které vymezí soud.
    • Pěstounská péče znamená, že je dítě svěřeno do péče fyzické osoby (pěstouna), která dostává od státu příspěvek na úhradu potřeb dítěte a odměnu za práci pěstou¬na. Pěstoun je oprávněn rozhodovat o běžných záležitostech dítěte. Pěstounská péče trvá jen do dovršení zletilosti dítěte. Dítě nepřebírá příjmení pěstouna ani se nemění právní vztahy s pokrevními rodiči.
    • Poručenství stanoví soud, pokud rodiče dítěte zemřeli nebo byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti. Poručník dítě vychovává, zastupuje a spravuje jeho majetek místo jeho rodičů. Poručníkem se stává většinou někdo z příbuzných nebo osoba blízká dítěti a rodině. Poručník nemá vyživovací povinnost k dítěti.
    • Osvojení (adopce) je právně vytvořené rodinné pouto. Mezi osvojitelem a osvojencem vzniká stejný poměr, jaký je mezi rodiči a dětmi, a zanikají příbuzenské vztahy v původní rodině. Totéž platí i o ostatních příbuzenských vztazích. Osvojitelé mají rodičovskou zodpovědnost při výchově dětí. Osvojenec přebírá příjmení svých osvojitelů.
    • Ústavní výchova je užita v případě, že je výchova dítěte vážně ohrožena nebo narušena a není možné nalézt jiná výchovná opatření. Musí být nařízena soudem a trvá do zletilosti dítěte.

Občanské soudní řízení

  • Práva a povinnosti vyjádřené v Občanském zákoníku mohou být občany soudně vymáhány. K tomuto účelu slouží občanské soudní řízení, jedna ze záruk zákonnosti.
  • Občanské soudní řízení je právně upravený postup při rozhodování sporů v soukromoprávní oblasti. Upravuje je Občanský soudní řád.
  • Řízení se zahajuje zásadně na návrh toho, kdo se domáhá rozhodnutí, tedy na základě žaloby. Účastníky jsou:
    • navrhovatel (žalobce) - ten, kdo uplatňuje svá práva
    • odpůrce (žalovaný) - ten, po kom je požadováno splnění povinností
  • Návrh musí obsahovat označení žalobce i žalovaného (jméno, bydliště, příp. povolání, IČO), vylíčení rozhodujících skutečností k dané věci, návrhy důkazů k tvrzení žalobce a formulaci toho, čeho se navrhovatel domáhá. Návrh může požadovat rozhodnutí ve věci:
    • osobního vztahu (např. rozvodu manželství, způsobilosti k právním úkonům, prohlášení za mrtvého)
    • plnění, které vyplývá ze zákona či z právního vztahu (platby za dodané zboží, pokuty, náhrady škody apod.)
    • určení, zda existuje právní vztah nebo právo (určovací žaloba, např. zda byla smlouva platně uzavřena)
  • K základním zásadám občanského soudního řízení patři:
    • zásada dispoziční - soud rozhoduje o návrhu tak, jak jej žalobce uplatnil
    • důkazní povinnost mají účastnici - navrhují důkazy k prokázání svých tvrzení, soud je provádí (výslechy svědků, zkoumání listin, znalecké posudky apod.)
    • každý účastník má možnost vyjádřit se při ústním jednání k tvrzení druhého účastníka i ke všem důkazům
    • náklady řízeni nesou účastníci, za návrh na zahájení řízení se platí soudní poplatek
  • Soud rozhoduje ve věci samé rozsudkem, případně usnesením.
  • Proti rozhodnutí soudu je možné uplatnit opravné prostředky:
    • řádné (odvolání) - dokud rozhodnutí nenabylo právní moci
    • mimořádné (obnova řízení, dovolání) – potom, co rozhodnutí nabylo právní moci

Pracovní právo

  • Pracovní právo upravuje vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavateli a podmínky vzniku, trvání a zániku pracovního poměru.
  • Hlavními prameny pracovního práva v České republice jsou Zákoník práce, Zákon o kolektivním vyjednávání a Zákon o zaměstnanosti.
  • Aby se mohl člověk co nejlépe pracovně uplatnit, musí si zvolit vhodné pracovní povolání. Tato volba povolání závisí především na poznání sama sebe tj. na osobních předpokladech a na kvalifikačních požadavcích pro výkon vybraného povolání. Kvalifikační předpoklady pro vykonávání určitého povolání jsou odstupňovány podle náročnosti přípravy na toto povolání (vyučení, středoškolské vzdělání vysokoškolské vzdělání).

Každý práceschopný člověk má dvě možnosti pracovního uplatnění

  • Samostatně podnikat – v tomto případě musí splnit zákonem stanovené podmínky (dosažení zletilosti tj. věku 18 let, plná způsobilost k právním úkonům a bezúhonnost, která se prokazuje výpisem z Rejstříku trestů). Kromě toho jsou u některých druhů podnikání stanoveny ještě zvláštní podmínky (např. odborná způsobilost). Nejčastějším typem podnikání je provozování živnosti. Podnikatelé jsou evidováni u živnostenských úřadů v živnostenském rejstříku.
  • Zaměstnat se – nejčastější uplatňování pracovních schopností. Lidé pracují jako zaměstnanci za mzdu (plat) pro určitého zaměstnavatele.
    • Pracovní místa a pracovní síly se nabízejí na trhu práce.
    • Trhem práce se zabývají zejména zprostředkovatelny práce a také sdělovací prostředky.
    • V ČR jsou důležitými zprostředkovatelnami zaměstnání úřady práce. Pomáhají nalézt pracovní uplatnění nezaměstnaným občanům, udržovat zaměstnanost na co nejpříznivější úrovni a rozvíjet trh práce.

Pracovní poměr

  • Pracovní poměr je právní vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, kdy je zaměstnanec povinen vykonávat osobně práci v souladu s pokyny zaměstnavatele a právními předpisy.
  • Pracovněprávní vztah má tedy dva účastníky
    • zaměstnavatel - fyzická nebo právnická osoba (firma, společnost), která zaměstnává fyzické osoby
    • zaměstnanec - fyzická osoba, která vykonává práci

Vznik a změna pracovního poměru

  • Pracovní poměr vzniká mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem uzavřením pracov¬ní smlouvy. Předtím musí být zaměstnanec seznámen se všemi právy a povinnost¬mi, které z ní vyplývají, a s pracovními a mzdovými podmínkami.
  • Pracovní smlouva musí být uzavřena písemně. Jedno vyhotovení smlouvy získává zaměstnanec. Každá pracovní smlouva má obsahovat:
  • jméno zaměstnance a název/jméno a sídlo/adresu zaměstnavatele
  • druh práce, který bude zaměstnanec vykonávat (např. účetní, tiskař)
  • místo výkonu práce (obec, pracoviště)
  • den nástupu do práce
  • délka dovolené na zotavenou, na niž má zaměstnanec nárok
  • údaje o zkušební a výpovědní době
  • mzda a způsob odměňování, termín a způsob výplaty mzdy
  • délka týdenní pracovní doby a rozvrženi pracovní doby
  • podpis zaměstnavatele i zaměstnance
  • Pokud nebyla v pracovní smlouvě výslovně určena doba trvání pracovního poměru (tzn. poměr na dobu určitou, např. 1 rok), je sjednán na dobu neurčitou.
  • Pracovní poměr na dobu určitou však nelze sjednat s mladistvými, absolventy střed¬ních a vysokých škol ani učilišť. Za absolventa je přitom považován každý za¬městnanec, u nějž celková doba zaměstnání od ukončení studia nedosáhla dvou let.
  • V pracovní smlouvě může být sjednána tříměsíční zkušební doba, během níž mohou obě strany odstoupit od smlouvy bez udání důvodu.
  • Jakoukoli změnu ve sjednaném obsahu pracovní smlouvy (převedení na jinou práci, snížení mzdy apod.) lze učinit pouze písemně, a to dohodou zaměstna-vatele a zaměstnance.

Zánik pracovního poměru

  • Pracovní poměr skončí událostí (uplynutím doby, skončením prací, úmrtím), nebo mů¬že být rozvázán:
  • dohodou - dvoustranný právní úkon, zaměstnanec a zaměstnavatel se písem¬ně dohodnou, kterým dnem pracovní poměr skončí
  • výpovědí - zaměstnanec či zaměstnavatel dá druhému písemnou výpověď, zaměstnavatel navíc doloží její důvod; pracovní poměr skonči uplynutím výpovědní doby (obvykle 2 měsíce)
  • okamžitým zrušením - zaměstnavatel zruší pracovní poměr při hrubém po¬rušení pracovní kázně či odsouzení zaměstnance pro trestný čin; zaměstnanec tehdy, nedostane-li mzdu nebo je-li prací vážně ohroženo jeho zdraví
  • zrušením ve zkušební době - zaměstnavatel i zaměstnanec mohou zrušit pracovní poměr kdykoli a bez důvodu

Práva a povinnosti účastníků pracovněprávních vztahů - zaměstnavatel

  • Zaměstnavatel je především povinen:
  • přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy
  • platit mu za vykonanou práci mzdu
  • vytvářet podmínky pro úspěšné plnění pracovních úkolů
  • dodržovat všechny pracovní podmínky
  • zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnan¬ci (stejné pracovní podmínky, rovnou odměnu za práci a příležitost dosáhnout postupu v zaměstnání apod.).
  • při nástupu do práce musí zaměstnavatel zaměstnance seznámit s pracovním řádem a s před¬pisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jež musí zaměstnanec dodržovat.

Práva a povinnosti účastníků pracovněprávních vztahů - zaměstnanec

  • podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práci podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době
  • dodržovat pracovní kázeň a právní předpisy
  • pracovat svědomitě a řádně podle svých sil, znalostí a schopností
  • spolupracovat s ostatními zaměstnanci
  • řádně hospodařit s prostředky zaměstnavatele a ochraňovat jeho majetek před poškozením, ztrátou či zničením
  • Zaměstnanci náleží za vykonanou práci mzda, jež nesmí být nižší než minimální mzda.
  • Ze mzdy se vždy automaticky sráží:
    • záloha na daň z příjmů fyzických osob
    • pojistné na sociální zabezpečení, pojistné veřejného zdravotního pojištění a pří-spěvek na státní politiku zaměstnanosti
  • Pracovní doba činí nejvýše 40 hodin týdně.
    • Nejdéle po 4,5 hodinách musí za-městnavatel poskytnout zaměstnanci třicetiminutovou přestávku na jídlo a oddech, která se nezahrnuje do pracovní doby.
    • Za odpracovaný kalendářní rok náleží zaměstnanci dovolená na zotavenou v základní délce 4 týdny ročně. Po dobu dovolené pobírá zaměstnanec průměrný plat.
  • Zvláštní pracovní podmínky mají ženy a mladiství. Ženy nesmějí být zaměstná¬vány pracemi fyzicky nepřiměřenými, které ohrožují jejich mateřské poslání, a pra¬covat pod zemí při těžbě nerostů. Těhotným ženám a ženám pečujícím o dítě do tří let může zaměstnavatel dát výpověď jen výjimečně, za zákonem daných okolností.
  • Zvláštní pracovní podmínky mladistvých zaručují všestranný rozvoj jejich tělesných a duševních schopností. Mladiství mohou vykonávat pouze práce, které jsou přiměřené jejich fyzickému a rozumovému rozvoji a nejsou zdraví škodlivé. Mladiství nesmějí pracovat přesčas a v noci, nesmějí být zaměstnáváni pracemi pod zemi při těžbě nerostů nebo při ražení tunelů a štol.
  • Pracovněprávních vztahů se mohou účastnit i odborové organizace, hájící zájmy zaměstnanců. Zaměstnavatel je povinen s nimi jednat a informovat je o důležitých skutečnostech a opatřeních. Odborové orgány mají právo kontrolovat dodržování předpisů zaměstnavateli.

Správní právo

Orgány státní správy a samosprávy

  • Pro správu věcí veřejných nestačí státu pouze nejvyšší mocenské orgány, ale potře¬buje propracovanou organizaci veřejné správy na celém území.
  • Veřejná správa se člení na dvě části:
    • o státní správa zahrnuje státní správní orgány,
    • samospráva zahrnuje orgány s jistou autonomií a právní subjektivitou (obce a vyšší územní celky, např. země, regiony, kraje).
  • Orgány státní správy jsou:
    • ústřední - vykonávají správu na celém území státu (např. ministerstva)
    • územní - spravují záležitosti určitého územního celku (např. okresu)
  • Samosprávy umožňují občanům aktivně se účastnit na rozhodování o záležitos¬tech, které se jich týkají. Přibližují politickou sféru k občanovi a zvyšují míru občan¬ské odpovědnosti. Samospráva je důležitou součástí zastupitelské demokracie.
  • Česká republika se člení na:
    • obce - základní územní samosprávné celky,
    • kraje - vyšší územní samosprávné celky.

Obec jako základní jednotka samosprávy státu

  • Obec je územním společenstvím občanů, které má právo na samosprávu. Je základní jednotkou veřejné správy v ČR.
  • Celé území ČR se člení na obce a každá část státu je součástí některé obce. Území každé obce zahrnuje:
    • vnitřní část s obytnou a průmyslovou zástavbou
    • vnější část tvořenou poli, loukami, lesy, cestami, rybníky apod.
  • Podle velikosti se rozlišují obce (do 3000 obyvatel) a města. 19 největších měst, tzv. statu¬tárních měst, má v ČR zvláštní organizaci. Jejich území se může členit na městské obvody nebo části s vlastní samosprávou. Vyčleněno je také hlavní město Praha.
  • Občanem obce je český státní občan, který je v ní hlášen k trvalému pobytu. Z ob-čanství v obci vyplývají člověku práva i povinnosti. Může volit a být volen do zastupitelstva obce, hlasovat v místním referendu, navštěvovat schůze zastu¬pitelstva a vyjadřovat se zde k projednávaným otázkám apod. Na druhou stranu je povinen řídit se právními předpisy vydanými obcí, např. platit poplatky (ze psů, za odvoz odpadu), dodržovat veřejný pořádek a noční klid apod.
  • Každá obec spravuje jednak své vlastní záležitosti týkající se rozvoje obce, jednak jsou jí státem svěřeny další kompetence a povinnosti.
  • Samostatná správa obecních záležitostí (samospráva) je zákonem označena jako samostatná působnost obce. V jejím rámci vedení obce pečuje o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů (zajišťuje bydlení a dopravu, chrání veřejný pořádek, stará se o rozvoj výchovy a vzděláváni, kultury apod.). K dosažení svých cílů využívá obec vlastní majetek, se kterým účelně hospodaří podle vlastního rozpočtu.
  • Výkon státní správy, která byla obci svěřena zákonem, je označován jako přenese¬ná působnost. Stát tak v rámci decentralizace pověřuje orgány obce, aby např. rozhodovaly o právech a povinnostech občanů a právnických osob podle zákonů o stavebním řádu, správních poplatcích či přestupcích a jejich trestání.
  • Orgány, které obec spravují, jsou zastupitelstvo obce/města, rada obce/města, starosta (ve statutárních městech primátor) a místostarosta (náměstek) a obec-ní/městský úřad (ve statutárních městech magistrát).
    • Zastupitelstvo obce/města je nejvyšším orgánem obce. Je voleno občany obce v komunálních volbách. Zastupitelé rozhodují hlasováním o nejdůležitějších záležitostech obce, např. schvaluji její rozpočet, územní plán, vydávají závazné vyhlášky obce či rozhodují o vyhlášení místního referenda. Zastupitelstvo volí ze svých řad starostu, místostarosty a další členy rady obce.
    • Rada obce/města je výkonným orgánem obce. Tvoří ji starosta, místostaros-tové a další radní volení zastupiteli z jejich řad. Rada vydává nařízení obce, předjednává a připravuje návrhy k jednání zastupitelstva, rozhoduje o někte-rých smlouvách uzavíraných městem či o počtu zaměstnanců obecního úřadu.
    • Starosta (primátor) zastupuje obec navenek. Volí ho zastupitelstvo z řad svých členů. Starosta svolává a řídí schůze rady a zasedání zastupitelstva. Podle zákona o svobodném přístupu k informacím odpovídá za informování veřejnos¬ti o činnosti obce.
    • Obecní/městský úřad (magistrát) tvoří starosta (primátor), místostarostové (náměstci) a jeho zaměstnanci. Pro jednotlivé oblasti činnosti (služby, správa majetku, správa financí apod.) lze zřídit odbory a oddělení. Má-li úřad alespoň dva odbory, řídi práci zaměstnanců tajemník.

Krajská správa a samospráva

  • Kraj je širší územní společenství občanů s právem na samosprávu, kterou vykonává v souladu s potřebami kraje a svých občanů.
  • Území České republiky se člení na 14 vyšších územních samosprávných celků - krajů.
    • Hlavní město Praha
    • Středočeský kraj se sídlem v Praze
    • Jihočeský kraj se sídlem v Českých Budějovicích
    • Plzeňský kraj se sídlem v Plzni
    • Karlovarský kraj se sídlem v Karlových Varech
    • Ústecký kraj se sídlem v Ústí nad Labem
    • Liberecký kraj se sídlem v Liberci
    • Královéhradecký kraj se sídlem v Hradci Králové
    • Pardubický kraj se sídlem v Pardubicích
    • kraj Vysočina se sídlem v Jihlavě
    • Jihomoravský kraj se sídlem v Brně
    • Olomoucký kraj se sídlem v Olomouci
    • Moravskoslezský kraj se sídlem v Ostravě
    • Zlínský kraj se sídlem ve Zlíně
  • V rámci samostatné působnosti kraj pečuje o komplexní rozvoj svého území, ze¬jména o sociální péči, ochranu zdravých životních podmínek a veřejného pořád¬ku, rozvoj dopravy a spojů, výchovy, vzdělávání a kultury. I kraj disponuje vlastním majetkem a samostatně s ním hospodaří.
  • Podobně jako obec vydává kraj vyhlášky, kterými ukládá povinnosti fyzickým a právnickým osobám (v rámci samostatné působnosti), a nařízení (v rámci svěřeného výkonu státní správy).
  • Kraj je spravován zastupitelstvem. Dalšími orgány kraje jsou rada, hejtman a krajský úřad.

Správní řízení

  • Správní řízení je proces, v němž orgány státní správy rozhodují o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech občanů a organizací.
  • Správní řízení vedou orgány státní správy (správní úřady), kterým daná věc a ob¬last přísluší. Např. o povolení stavby rozhoduje stavební úřad, ve věcech daní jedná finanční úřad, přestupky posuzuje přestupková komise apod.
  • Přestupek je zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společ¬nosti a je označen za přestupek v zákoně o přestupcích. Přestupkem je např. porušení veřejného pořádku (rušení nočního klidu, vzbuzeni veřejného pohoršení, odkládání odpadků na nedovolená místa apod.), přestupky proti majetku (krádež, podvod, zničeni věci, přisvojení nálezem apod.), přestupky proti občanskému soužití (ublížení na zdraví, vyhrožování, pomluva), dopravní přestupky (nedovolená rychlost, nerespektování značek apod.) a další. Sankce uložené za spáchání přestupků jsou mírnější než za trestné činy (napomenutí, pokuta ob¬vykle do výše max. 50 tisíc korun, zákaz činnosti, propadnutí věci), není možné odsouzení k trestu odnětí svobody.
  • Zákon ukládá správním orgánům povinnost svědomitě a odpovědně se zabývat každou věcí, která je předmětem řízení, vyřídit ji včas a bez zbytečných průtahů a použít nejvhodnějších prostředků, které vedou ke správnému vyřízeni věci.
  • Správní řízení upravuje správní řád a další zvláštní předpisy (stavební zákon, živnostenský zákon, školský řád apod.).
  • Správní úřad řeší vždy konkrétní záležitost osob nebo společností. Účastníkem správního řízení může být fyzická i právnická osoba, a to:
    • ten, o jehož právech a povinnostech se jedná (např. ve stavebním řízeni občan, který chce postavit na svém pozemku dům)
    • ten, jehož práva či povinnosti by mohly být rozhodnutím dotčeny (např. majitel bezprostředně sousedícího pozemku)
    • ten, kdo tvrdí, že správní rozhodnutí by mohlo omezit jeho práva do doby, než se prokáže opak (např. jiný soused, který tvrdí, že mu bude dům stínit zahradu)
  • Fáze správního řízení
    • zahájení řízení - na písemný či ústní návrh účastníka (tzv. podání) nebo z podnětu správního úřadu
    • průběh řízení - správní úřad zjišťuje všechny podstatné skutečnosti, provádí dokazování (výslechy svědků, znalecké posudky, prostuduje listiny), vyžádá si čestné prohlášení (účastník prohlásí, že jeho sdělení je pravdivé) apod.
    • vydání rozhodnutí - správní úřad ukončí řízení vydáním rozhodnutí o prá¬vech a povinnostech účastníka v konkrétní záležitosti, které obsahuje výrok (vyjadřuje se k předmětu řízení, např. vyslovuje právo stavět), odůvodnění (proč se tak úřad rozhodl) a poučení o odvolání (zda se lze proti rozhodnutí odvolat, v jaké lhůtě a ke kterému orgánu)
  • Zárukou zákonnosti ve správním řízeni je možnost opravných prostředků.